Začátkem jara přišel náš kapitán Míra, který pochází z Protivína, s nápadem zúčastnit se nové šifrovačky. Dalo se nás dohromady celkem pět a těšili jsme se na soutěž. Týden před hrou si však Míra, vášnivý to přívrženec geocachingu, při jednom z odlovů zlomil ruku a tím pádem jsme zůstali už jen čtyři s tím, že nám bude pomáhat z domova. V průběhu hry se to ukázalo být nikoliv nevýhodou, ale velkým plusem.

Míra: "Doteď mě mrzí, že jsem se nemohl účastnit osobně, už kvůli skvělé atmosféře, která v týmu, soudě podle veselých telefonátů, panovala. Ale bez opravdového počítače a klidu na hledání (googlení během jízdy mi způsobuje nevolnost) by to bylo mnohem složitější a zdlouhavější."

Tonda a Lukýno dorazili v pátek na motokárovou dráhu, kterou hned v zápětí cestou k chatičkám s ubytováním vyzkoušeli jízdou autem. V místním občerstvovacím zařízení byl čas na seznámení se s některými z ostatních týmů, a to hned poté, co jsme si z obědového menu vybrali šťavnatou večeři. Byli jsme vřele přivítáni organizátory a večer jsme se u stolu dali do řeči s týmem Dlouhý, Široký, Krátkozraký a ti druzí. Trochu jsme vzájemně sondovali, jak jsou na tom a když jsme zjistili, že jsou to vlastně začátečníci, tak nám trochu stouplo sebevědomí, že třeba neskončíme jako poslední :-)

Nemohli jsme dospat rána, na startu jsme se setkali s Karin a Ondrou, vyslechli jsme pokyny a po startu jsme se vydali hledat pomníček. Nejprve jsme objeli celý les autem, abychom došli k pomníku A. Rašína, kde si někteří z nás alespoň dali ranní rozcvičku na lesním náčiní. Hodinu jsme bloudili lesem, pak konečně Ondra s Karin pomníček našli - zrovna ve chvíli, kdy přišly přesné souřadnice.

Hrochy okamžitě Tonda s Ondrou identifikovali jako Hrochův Týnec. Když jsme zjistili, že je trochu z ruky a popis města dost absurdní, tak nám po příchodu do auta sečtělá Karin objasnila, o co jde a mohli jsme vzápětí začít řešit, kdo je na portrétu, který nikdo z nás nepoznával.

Začal nás přepadávat hlad, a tak jsme vyjeli směr Písek. Během nákupu snídaně jsem zavolal kapitánovi Mírovi, ať nám s tím kouká pomoct a než jsme stihli sníst šest rohlíků a dvacet deka šunky, už jsme pospíchali do Mirotic.

Míra: "Já byl od šesté hodiny v posteli s rukou v ledu nažhaven a připraven. Konečně přišla moje chvíle. Ale copak to je za “dědka”? Napadalo mě hned spousta jmen - Heyduk, Ševčík, Hora, Aleš, Šrámek - jen vědět, jak kdo z nich vypadá. Říkám si, někdo je na obrázku a někdo ho maloval, autorství jsem přiřkl Alšovi a krátkým zagooglením jsem na stránkách mirotického památníku objevil inkriminovaný obrázek. Vyrušil jsem tým od snídaně a vyslal je tam."

Ondra chytil signál z BT majáku, takže jsme hned přešli na další úkol. Telefonem jsme opět zburcovali Míru, aby řešil oddaného posla s rozpjatými křídly a zároveň nezapomněl dohledávat všechny motýli a housenky. Po pár minutách už nám sděloval, kam máme vyrazit.

Míra: "Rozbor textu byl velmi rychlý a krátký pohled do wikipedie zodpověděl všechny otázky. Vyslal jsem tým směr Kovářov a za minutku je ještě poškádlil informací, že já už u anděla dávno jsem - díky Google Street view :-)"

Obydlí pytlíků nafotil Lukýno a dával si velmi záležet na tom, aby si ostatní týmy na místě nevšimly, že runy jsou napsány i zevnitř. Vnitřní kód nás zasekl až do té doby, než přišlo řešení. Zkoušeli jsme všemožné transkripce, posuny, frekvenční analýzu a bůhvíco ještě...

Video s rozhlednou nám ale hned zvedlo náladu a za chvíli jsme si DNA song vesele zpívali. Kapitán Míra byl doma líný zapnout zvuk, čímž byl ochuzen o kvalitní píseň, ale hlavně o nápovědu. To mu ale vůbec nevadilo a jako zkušený diagnostik rozeznal adenin, guanin, cytosin a uracil. Ihned nám telefonoval možný princip řešení, takže jsme se dali do luštění. Nejprve si zapíšeme barvy jednopísmenými zkratkami, jen škoda, že pro červenou i černou jsme zvolili Č. Tím jsme se trochu zdrželi a v momentě, kdy jsem si hrál na ribozóm a soukal ze sebe první aminokyseliny, už Míra volal řešení.

Míra: "První pohled na rozhlednu ve mě okamžitě evokoval Jarník, ale hned jak jsem uviděl barevné schody, byl jsem doma. Takže jsem si přizval mamču, která ztvárnila ribozóm a translace začala. Zároveň se ukázala jako sečtělá žena, protože autorku oné knihy vysypala z rukávu."

V Bernarticích jsem nespěchal k rodnému domu Vlasty Kálalové, ale do hospody, kde se mi po vymočení náramně ulevilo. Když Lukýno s Ondrou dorazili s dalším úkolem, vypadalo to, že zřejmě zůstaneme i na oběd. Funkci odeslání souboru k tisku domů jsme nevyužili, kapitán tiskárnou také nedisponoval, tak jsme museli kreslit na čtverečkovaný papír. Další indicie mi hned připomněla budovu infocentra v Temelíně, ale bral jsem to spíš jako náhodu - takhle může vypadat cokoliv. Když ale Ondra odprostředka začal vykreslovat znak radioaktivity, okamžitě bylo jasno.

Míra: "Tady mě tým předběhl, zatímco jsem si nemaje inkoustu v tiskárně pomocí obrázkového editoru a zkratek Ctrl-X Ctrl-V skládal puzzle s nějakým zámečkem, který mohl být kdekoliv, vůz již mířil k elektrárně."

V infocentru jsme si vyzvedli jádro, které jsem navrhl rozbít a spočítat protony a neutrony. Než jsme ale kuličky stihli roztřídit, Karin  bystré oko objevilo papírek s kódem. Následovalo hledání v mapě, kde vede železnice od východu k západu a jsou kolem rybníky. Bylo jasné, že nás čeká procházka. Cestou k Janu Žižkovi jsme nacházeli několik dalších úkolů typu: najdi a zakresli naše listnaté stromy, abychom brzy poznali, že jde o konkurenční soutěž, nejspíše pro mladší ročníky. Na hromosvodu památníku byl nejen hliníkový kód, ale také svitek s mapkou a pozvání na nedělní oběd. Bohužel nebylo určeno nám a tak jsme šli hledat další úkol. Zde Ondra předvedl neuvěřitelný výkon, kdy pouhým zašilháním dokázal přečíst cíl naší další cesty.

Procházka mě značně vyčerpala a tak jsem volant přenechal na chvilku Lukýnovi (rozuměj do konce soutěže). Na Rabí jsme hledali Žižkovo oko, po nápovědě jsme se snažili vystopovat kondora a pak jsem drze volal orgům, že si nevíme rady. Ujistili nás, že hledáme správně a za dalších 15 minut a dalším telefonátu jsme konečně chytili signál. Úkol jsme šli řešit k bramboráku a klobáse v místním podhradním občerstvení. Opět nepomáhala transkripce, posuny, ale frekvenčka ukazovala na český text, který Lukýno rozlousknul a tak jsme jeli hledat novogotickou vodárnu. Po marném hledání jsme oslovili místního mladíka, který netušil, že by tu něco takového vůbec mohlo být, ale pokud hledáme vodojem, co vypadá jako hrad, tak ten je támhle!

Na místě Karin našla cosi v trávě, ale považovala to za odpadky. Vnější braillův text nám bohužel webové rozhraní nevzalo a tak začalo neskutečně namáhavé odhadování, co je uvnitř napsáno. Až nápověda s kopií textu v útrobách prstozlamu nás přesvědčila, že řešením je opravdu ten nesmyslný text obsahující také čísla a velká písmena.

Hudební okénko s holkou modrookou jsme řešili opět telefonickým mostem s Mírou. Do Budějovic za Pavlem Šporclem se nám příliš nechtělo, naštěstí po usilovném hledání nás Karin nasměrovala do Práchně, což v zápětí potvrdil i Míra. 

Míra: "Youtube bez problémů našlo Holku modrookou v podání Pavla Šporcla a zrovna u mě byla na návštěvě kamarádka, která ho zná a ví odkud pochází. Týmu se ta vesnička u Českých Budějovic jevila jako velká zajížďka. Po chvíli dumání a googlení jsme nabídli Prácheň, která nám už prošla."

Zde někteří správně odhadli mayské číslice. Protože nás na první pohled nic dalšího nenapadlo, rozhodli jsme se pro přesun proti trudnomyslnosti do hospody v Horažďovicích. V místních pizzerii jsme naplnili energií nejen své žaludky, ale též chytré telefony a tablety. Protože by vyšlo nesmyslně vysoké číslo, ani jsme jej nedopočítali a pohodlně čekali na řešení.

Kadovský viklan se nám rozhýbat nepodařilo a tak jsme začali šmejdit v jeho okolí. Nádhernou tabulku s QR kódem jsme podkládali bílým papírem, černými deskami a nakonec jsme chytli poslední zbytky sluníčka a po zaostření sejmuli stín dopadající na papír.

Krátce poté na místo dorazili Dlouhý, Široký, Krátkozraký a ti druzí. To nás trochu zahřálo u srdce, že nejspíš nejsme poslední, tak honem honem, aby nás ještě nepředběhli. Osmisměrku jsme měli raz dva, ale ty divné škubánky jsme nemohli rozeznat. Zbývalo tak hledat, jaké město se nachází na fotografii. Míru jsme neustále telefonicky kontrolovali a ujišťovali se, že zároveň luští i můry s housenkama, na které jsme se dávno vykašlali. Asi po půl hodině konečně poznal, že jde o výhled od kostela v Čížové, kde již několik let zpívá o Vánocích Rybovku.

Míra: "Tedy ostuda je, že to trvalo tak dlouho, ale nakonec ano. K mé obhajobě - zpívá se tam večer, na půlnoční, za tmy, bez výhledu..."

Na místě jsme hledali přesné místo, odkud byla pořízena fotografie, ale příliš se nám nechtělo motat mezi svatebčany. Telefonát orgům nám příliš nepomohl, hledali jsme dále. Mezi hroby se nám hledat také nechtělo, štítek na hromosvodu kostela ze strany, kde ani nevedla cesta jsme nakonec po dlouhém hledání zahlédli. Když přijeli Dlouhý, Široký, Krátkozraký a ti druzí, tak jich nám bylo trochu líto, že budou asi také tak bezradní jako my, ale my už ladili rádio, bohužel na špatné frekvenci. ČRo Vltava žádné relevantní informace ke hře neposkytoval. Pár minut před koncem soutěže jsme nápovědou obdrželi správnou frekvenci, kde jsme se přesvědčili o tom, že hru skutečně pořádají radioamatéři. Tempo morseovky bylo vražedné. A devátá hodina odbila...

Míra: "V sobotu večer jsem se již považoval za obstojného znalce motýlů. Tomuto úkolu jsem věnoval mnoho hodin - ale stejně se mi nepodařilo všechny fotografie určit a to jel google naplno! Tady bych se pro příště přimlouval za něco jednoduššího."