Přihlášené týmy

 

18
 

Anketa

Měla by se zrušit multivehicle strategie pro příští ročník?
Ano
50%
Ne
50%
Celkem hlasů: 4

Poslední komentáře

Nováček na I.Questu 2018 aneb furt o kousek vedle…
 
S myšlenkou zúčastnit se I.Questu jsem si střídavě pohrával již několik let. Vždycky to z několika důvodů nedopadlo. Jednak jsem se potencionálních členů teamu ptal, zda se chtějí účastnit, místo abych jim to prostě oznámil. Odpovědí pak bývá, ty jo, to je super, to promyslíme. A tak promýšlíte a tím to také zvadne. Tahleta demokracie je hrozně ošidná věc. Navíc jsem každý nový ročník I.Questu zaregistroval zpravidla pozdě. No a nakonec bez zkušenosti s účastí na této, nebo obdobné soutěži je představa o tom, co se bude dít přeci jen poněkud mlhavá.

Letos jsem však konání soutěže zachytil mimořádně včas. Přihlásil jsem tedy tým a sdělil Houbovi, že to teda jedem vyhrát. Pavle a Kápymu jsem demokraticky sdělil, že se chtějí dobrovolně zúčastnit a jejich názor je v této věci poměrně irelevantní. A hádejte co? Chtěli. Problém nastal při rekrutingu dalších potencionálních členů, protože se soutěž termínově sešla s fesťákem v Dačicích. Dotyční kvůli vidině kulturního zážitku a nekulturní pijatiky odmítly přijmout diktaturu a svobodně se rozhodli. Díky D-F článku se nám ovšem povedlo draftovat Petra. Trochu jsme se báli kulturních rozdílů, přeci jen je to Brňák, ale toto riziko jsme byli ochotni akceptovat, neboť jsme v něm spatřovali brilantní matematický mozek, neb jest programátorem. To se  ukázalo jako správný předpoklad, byl stejně „dobrý“ matematik, jako my ostatní. Celý tým tak brilantně ovládal trojčlenku. Všichni vědí, že problém který - nelze vyřešit trojčlenkou je čistě teoretická matfyzácká úchylárna. Ostatně matematici, stejně jako úředníci řeší celé dny problémy, které by bez nich lidstvo vůbec nemělo.
 
O skvělé připravenosti týmu svědčili už výsledky práce s Trailerem. Například Kápy provedl důslednou analýzu a celkem přesně a nevyvratitelně určil, že jsme v prdeli. Zatímco my s Pavlou jsme nakonec s pomocí místní znalosti, gogolu a Boží, určily různá místa, kde by se některé mince mohli nacházet a k našemu překvapení se tam i nacházeli. Petr opravil námi špatně vyhodnocený vlaječkový kód. Rozhodl jsem se vytěžit také mozkové kapacity svých přátel na fejsbůčku. Zde jsem ovšem narazil na obtíž, že většina mozků ochotných ku pomoci jsou zároveň i Houbovo kámoši. Takže jim všechno vykecal a pak na nich vymámil slib mlčenlivosti. Nabyl jsem důvodného přesvědčení, že jediný člen Svobodných, který nemá ani ánung o řešení šifer z trajleru sem já. Ostatní posílali smajlíky a odkazovali se na slib daný Houbovi. Mnoha z nich jsem tak slíbil spáchati násilí na nich i Houbovi rovným dílem. Od fyzických trestů  jsem nakonec upustil, nejspíše proto, že jsme nakonec přeci jen nějaké mince získali.
 
Večer před soutěží jsme se sešli u Pavly a na zahradě provedli večerní brífing. Sestával se s popíjení lahodného lahvového piva Klášter a konstatování, že nemáme šajn co se bude následujícího dne dít, takže si neudělíme žádných speciálních instrukcí. Tedy kromě supertajné strategie pro letmý start dvou vozidel, který nám měl přinésti zaručený úspěch. Genialita této strategie spočívala v narýsování dvou kružnic, které pokrývali celou mapku soutěže a pomohli nám určit dva středy pomyslných polovin. Naštěstí jsme ráno vyrazili s „mírným“ zpožděním (a navíc nezakalkulovali objížďku) a tak jsme s Kápym nestihli před šestou minout Vimprdelk a dojet na Zdíkoveckou pumpu. Vlivem flákačství se nám tak nepodařilo zcela opustit ohnisko první poloviny soutěže.
 
Bitvu pěti armád jsme v šachovnici poznali celkem snadno. Někdo tu blbost prostě plácnul a bylo. Delší čas nám ovšem trvalo hledání Osamělé Hory, nebo aspoň draka Šmaka na Šumavě. Když jsme nakonec nenašli ke svému překvapení ani Erebor, Roklinku, Hobitín či Esgaroth, počali jsme uvažovati o návštěvě Dračích Skal u Svojše (poblíž finálního kempu). Naštěstí byli v týmu i poněkud racionálnější osoby a tak nám Pavla oznámila, že jedou ke „stopařce“. Už podruhé během hodiny se nám nepodařilo zcela opustit ohnisko první poloviny soutěže. Celkem bez problému jsme určili hradby parchantického Parkánu a vyrazily do něj hledat sochu, která se k naší radosti nacházela už na parkovišti. Pochvalovali jsme si Drive In provedení. Procházka po Parchanticích byla zdrojem prvního pnutí v naší dvojici, když jsem odmítal adhok poletovat po městě a doufat že něco zahlédneme a trval na použití gogolu, případně výslechu místního domorodého obyvatelstva. Kombinací obojího jsme se i bez znalostí parchantštiny nakonec celkem úspěšně dobrali kódů, ačkoliv jeden nám vyhnil a nalezení dalších se nám dařilo víceméně těsně předtím. Zejména proto, že jsme se po nalezení každého kódu vraceli zpět na parkoviště u Parkánu. Konečně jsme začali vstřebávat jak funguje deadline a že může pracovat někdy pro nás, jindy proti nám. Kápy se zde také dopustil výslechu řádové sestry z Parchantického Hospicu. Nebo vlastně jinak. Řádová sestra se dopustila výslechu Kápyho, který si počínal při hledání tak nenápadně, že to nezamaskoval ani krmením kaprů v místním jezírku.
 
Druhá posádka mezitím určila traťový kilometrovník jako kilometrovník říční a jala se jej hledat na hrázi Husinecké přehrady. Tato drobná odchylka však zachránila Petrovu proklatě nízkou Alfici od totální devastace, protože po upřesnění polohy jsme seznali, že obchendujíce v Prachaticích budeme na místě rychlejc. Posádka tvořená Pavlou a Petrem mezitím provedli návštěvu Hnusince, kde se jim podařilo objevit naprosto nejhorší restauraci na západ od Bajkalsko-Amurské Magistrály. Na vrchního Poldíka náš tým asi do smrti nezapomene. O on v jednotě se štamgasty zase nezapomene na nás a improvizované výpočetní středisko v jejich špinavé špeluňce šesté cenové skupiny. Zde se podařilo určit další postup a na rozdíl od naší dvojce se Pavle a Petrovi nakonec skutečně zcela opustit ohnisko první poloviny soutěže zdařilo. Tato osudová chyba nás vrhla s Kápym vstříc budkám (na které jsme se spravedlivě vysrali) a poté krpálu Osule. Z Drive In postupu se stalo pořádné peklíčko pro naše prohulené plíce a zmrzačená těla poživačných pijáků a kavárenských povalečů. Vrcholem pak bylo, když se dva nahluchlí rockeři snažili na vrcholku odposlechnout zvukový kód. Zvuk z drátu samozřejmě „bez obtíží“ vyloudily, avšak hluchota (podpořená také po celou dobu soutěže statečně fungujícím soundsystémem v Audině) způsobila další vyhnití.  Posádka Alfice se mezitím vydala z Kašpárkových Hor na průsečík v Markétiných Lázních, zatímco my jsme se rozhodli zkusit hledat štěstí v Kauflandu. Nalezli jsme jej tam v podobě chlazených nápojů.  Pak už stačilo jen nevypočítat posloupnost (ve skutečnosti jsme její řešení neúspěšně outsorcovali na emeritního člena AV) a utratit za nápovědy k ní poslední mince, blbě určit lokaci podle videa s Houbovo dlaždicemi a naštěstí správně památník kchanálu převaděčů. Závěr se pomalu blížil a mě milovníkovi „echt“ Šumavy se konečně podařilo opustit Parchanticko a vydat se do lokace, na níž jsem se od zveřejnění mapky těšil. Zde se nám nakonec podařilo vyrazit kód z CML navzdory mizernému internetovému pokrytí.  Nakonec z toho bylo po "skvělém“ výkonu "krásné" předposlední místo, na které, byť je poněkud diferentní od původně prognózovaného vítězství, jsme právem hrdi. Přežít kombinaci výstupu na Osuli a oběda od Poldíka je něco jako vyhrát na Ironmena, Tour de Francek a Parlalamentní volby během jednoho roku. Trojčelnku jsme nepoužili! Ani jednou!
 
Do budoucna budeme muset zejména vyprecizovat managment toho, no co se vykašlat a řešit to „řízeným vyhnitím“. Taky bychom měli vylepšit brífing před soutěží o nějaké grilování. A zejména provést podrobný průzkum lokace a definovat použitelná restaurační zařízení, jakož i vyloučit podniky, které se za posledních třicet let změnili pouze odstraněním nápisu jednota, nahrazením CRT plasmou a nastěhováním lednice kofola. Tím bychom se mohli posunout startovním polem a splnit nějaký rozumně a realisticky stanovený cíl – tím jest celkové vítězství. Jsme jednoznačně pro zvýšení počtu členů posádek na šest. Šest osob vybavených znalostí trojčlenky je mnohem větší mozkový potenciál, než pět. A jsme jednoznačně pro zachování MuVeh strategie, už jen proto, že si nejsem vědom, že bych toho času znal osobní automobil, ve kterém bych byl ochotný sedět na zadních sedadlech s dalšími dvěma lidmi. Ale zároveň i proto, že v určení „kdo, kdy a kam“ spatřuji výrazný funfactor. Neřešitelný problém shledávám v „zácpách“ u některých kvestů, následkem čehož máš na „hraní“ si se zařízením dva pětiminutové pokusy, nebo se k ovladači světílek nedostaneš vůbec, protože ho okupuje legendární JJ a zběsile mačká náhodné kombinace. Čímž samozřejmě nehodlám tvrdit, že bychom „bunkr“ rozlouskli, nebo že kdybychom drát poslouchali hodinu, zázračně by se nám vrátil sluch. Ale byl by tu jistý potenciál k vývoji neúčinného postupu, který by využíval trojčlenku.

--
Dědek
C&K CMCU Representation

Přihlášení

Seznam galerií