I. Quest 2018 aneb zákaz vjezdu je Pouze Pro sraby

Do letošního ročníku I. Questu jsme vstupovali s těmi nejvyššími ambicemi – chtěli jsme se umístit v TOP 20, což se vzhledem k počtu soutěžních týmů zdálo jako splnitelný úkol. Já tajně doufal v TOP 10 (o místo lepší výsledek by nebyl politicky korektní), Martin chtěl dokonce porazit LKčka a vyhrát. Čímž se pomalu dostáváme ke složení týmu.

Za DWH jsme nastoupili v sestavě já a Martin, za CRM pak Miloš. Role v týmu byly rozděleny jasně už od začátku. Kouč Martin, přezdívaný MacGyver, už před začátkem soutěže vyrobil domácí teodolit, a kdyby měl víc času, zcela jistě by se vrhl i na polní telefon, a tak bylo vcelku jasno, že technické věci budou na něm. Od Spidermana Miloše jsme zase čekali, že když bude potřeba fyzický výkon, zvládne to právě on. I já, tedy Jirka, zvaný tlusťoch, jsem měl jasné instrukce, a to hlídat batohy, když se kluci vzdálí a hlavně, na nic nesahat. A v neposlední řadě nesmím zapomenout na Jarču, která nám dělala vzdálenou podporu z tepla domova, resp. od počítače, ať už seděla, kde chtěla. Všimněte si, že Jarča žádnou přezdívku nemá, protože je pro nás něco jako IT bohyně, a bohyně přeci přezdívky nemají. V průběhu reportáže si možná všimnete několika drobných narážek, o kterých by se mohlo zdát, že tento Jarčin obraz boří, ale vězte, že byly proneseny v návalu absolutního šílenství, a jakožto takové je nelze brát vážně. Ale dost bylo personálií, pojďme od začátku, tedy od traileru.  Ještě teď mi v uších zní drážní melodie, kvůli které nechci až do odvolání slyšet nic o švestce, a to je v jakékoliv formě, tedy ani tekuté…

Rozhodl jsem se, že nebudu takový magor, abych čekal na půlnoc, a mail jsem si otevřel až ráno, abych klukům napsal, že už je trailer na světě. A ejhle, nejen, že ho už dvě hodiny řešili, ale většinu míst už měli identifikovanou a kód z lodičky byl prolomen. Tedy prolomen. Martin úlohu vyřešil na výbornou, ale výsledný kód mu rozhraní vyhodnotilo jako chybný. Proto šel k Milošovi, kde spolu řešení probrali a dospěli ke stejnému výsledku. Zadal ho tedy Miloš a … kód fungoval. Tak ho Martin zadal znovu od sebe (z clipboardu) a už vše šlo. Ještě několik dnů kroutil hlavou, jak se to mohlo stát, než se zeptal RIKa, který mu nejen potvrdil, že měli v rozhraní chybu, ale že o chybě na lodičce napsali i mail. Načež jsem dostal „poprc“, že jsem ten mail týmu neposlal, a takhle to opravdu nejde. Nevěděl ale, že já žádný mail nedostal, protože, jak se ukázalo později, některé maily posílal RIK omylem na účastníky I. Questu z roku 2016.

Cítě se zahanben svou neaktivitou během úvodních hodin, vrhl jsem se na trailer i já a objevil jsem zapeklitý kód v titulcích, o kterém jsem byl přesvědčen, že zůstane zraku mnohých utajen. O několik dnů později jsem se dozvěděl, že tento kód v traileru byl jen proto, aby každý tým aspoň něco měl, ale o tom mluvit nechci. Nato jsme věnovali pozornost tančícím figurkám. Po telefonu jsme je několikrát konzultovali s koučem, aby neměl pocit, že něco flákám, a sdělil jsem mu, že mi to připomíná tančící figurky z Holmese, ale ty originální to nejsou. S těmito slovy jsem šel spát. Ráno jsem otevřel mail a poprc číslo dvě, Martin kód lousk a Jarča se nestačila divit, jaktože na to holmesolog nepřišel sám. Marné byly mé výmluvy, že mi zlobil internet a byl bych na to přišel …

Zbývalo nám lousknout posledních několik věcí. Blíže neurčitá stavba falického tvaru, divná miska se siluetou děvčete, tetris a kostel. Písnička nás podle nápovědy na tři zastávky vedla do Nového Údolí (které ostatně bylo i vyobrazeno v traileru), a tak jsme měli problém jen s cinkáním. Ať jsme počítali, jak jsme počítali, něco nám muselo chybět, protože u portálu cinkal klíček, a ne kód. A propos, krásné připomenutí loňské keyhole, že JJ? Martin tedy rozhodl, že to bude v autíčkách, na což upozorňovala i nápověda s ne zcela správným prefixem kódu.

„Pyj“ zakrátko identifikovala Jarča jako vodojem v Pěkné, k čemuž přiřadila i onu misku s pěknou dívkou, čímž v nás začala hlodat myšlenka, proč jsou sakra u vodojemu dvě cinknutí. Rozřešení ale na sebe nechalo ještě několik dnů čekat.

Ohledně kostela se započala dlouhosáhlá debata, ze které vyšly dva vítězné názory. První byl Jarčin – Stožická kaple a druhý můj, Dvory, kde byl Martinem ztotožněný kostel z traileru. Oba jsme byli přesvědčeni, že s trochou představivosti je okolí podobné domkům z obrázku, kouči se to však nezdálo. A tak vygooglil (resp. spíše vymapil, což zní hrozně) kapličku v blízkosti Sedmidomí, Dvojdomí a Čtyř domů. Tomu nebylo co vytknout, poplácali jsme MacGyvera po zádech, blahořečili autory za skvělý nápad a pokračovali dále.

Já se vrhl na tetris v přesvědčení, že to musí být podobná ptákovina jako loňské bludiště a jak říká klasik, měl ho tam. Po několika dlouhých pokusech s RGB a CMYKem, jsem se rozhodl vygooglit debilitu „6-color binary alphabet“, a k mému překvapení byl jeden z výsledných obrázků právě v kýžené šestibarvě. Začal jsem dekódovat a zakrátko byl výsledek na světě. Zbývala tedy zřejmě autíčka.

Po několika dnech bezúspěšného luštění jsem lakonicky pronesl, že to klidně může být taková blbina jako morseovka, jakože změna směru je tečka a jízda rovně třeba čárka, aniž bych si uvědomil, že jízda rovně se dá dost špatně kvantifikovat. Martina ale zřejmě myšlenka inspirovala, a zakrátko i tento kód padl. Připadal jsem si tentokrát ne jako můj oblíbený SH, ale jako JHW v Psu Baskervillském, neb „Jest možno, že sám nejste světlem, ale umíte jiné k světlu přiváděti. Jsou lidé, kteří nemají sami genia, ale dovedou ho vzněcovati“.

Tím jsme měli vše s předstihem a nemohli jsme se dočkat dne D. Soustředili jsme se tak zejména na doplnění povinné (=doporučené) výbavy. Teodolit odmítl Martin tahat, byť jsem našel firmu, jež jej půjčuje za bratru 250 Kč na den, a rozhodl se jej vyrobit sám, resp. vzal si úhloměr, vodováhu a další věci, které Pražák, jehož vrcholem zručnosti je výměna žárovky, ani nezná. Pro telefon jsme si dojeli k podivně vyhlížejícímu týpkovi na Petřiny, který byl Martinovým testem funkčnosti více než zaražen. Během zkoušky pálil nervózně na chodbě bytového domu jednu cigaretu za druhou, až za to byl několika sousedy pochválen. Naštěstí vše dopadlo dobře, nefunkčnost sluchátka byla způsobena jen nedocvaknutým konektorem, a tak jsem mohli vyrazit pro magnetické fólie. Dokonce bez drog, které bychom u prodejce telefonu koupili zcela jistě také, kdybychom projevili trochu zájmu o věc. To už proběhlo bez komplikací.

Měli jsme tak kompletní výbavu, domluvené místo v kempu Klášterský Mlýn (byť komunikace s „panem domácím“ vyžadovala značnou dávku trpělivosti, ideálně podpořenou několika sklenkami zlatavého moku), všechny indicie, stačila tak finální porada ve středu. Z ní vzešlo jen potvrzení Nového Údolí, neb Martin dohledal, že zmiňovaný špejchar, je ve skutečnosti muzeum Špejchar, Kakadu drezína a gigantička je mašinka. Zbytek je ložený, ve čtvrtek hurá na Šumavu.

Čtvrteční pracovní den utekl vcelku rychle, neboť dopoledne jsme strávili posledními debatami o tom, co nás může čekat, co nám může chybět, postahovali jsme všechny díly Návštěvníků – zde vidím svůj druhý velký přínos pro tým, mám premium účet na uloz.to, takže se vše nasoslo rychle – a vyrazili jsme na oběd. Martin se na nastávající brainstorming posilnil červencovou volbou sládků – samr ejlem (pozorný divák nyní pochopí, proč nadpis obsahuje dvě velká P) – a jelo se. Česká posádka ve fábince zdobené džejdžejovým magnetkem zloňska a slovenská ve fordu mondeo, mající půl hodiny náskok, obě směřující do Bavorova. Půlhodinka na takové vzdálenosti nebyla pro stříbrného draka ovládaného psychopatickým řidičem žádný problém, a tak není divu, že jsme dorazili na místo setkání jako první. A to i přes velkou zajížďku přes Vodňany; inu, jen málokdo se vzdá možnosti navštívit vlajkovou loď (v ČS nyní oblíbené označení flagship) abíčka. Nutno podotknout, že za tím, že jsme rally Praha-Bavorov vyhráli, nebyly ani tak mé řidičské schopnosti, jako fakt, že Miloš používá navigaci z roku 2011 bez dopravního hlášení, a tak uvízl v koloně. Protože jak se dozvíte dále, jestli JM jezdí jako prase, pak MS minimálně jako březí svině.

Místo setkání, tedy Bavorov, nebylo vybráno náhodně; jednak to bylo kousek od našeho prvního bodu, který jsme chtěli navštívit, a druhak jsme si ho vybrali jako sobotní startovní bod, a tak jsme si tam chtěli najít vhodné místo k luštění. Sice jsme původně uvažovali o Hracholuskách (luscích?), ale nakonec jsme to – bohužel – změnili.

Až do Blažejovic – čímž zdravím kolegu Honzu – jsme jeli dvěma auty, a jelikož to bylo místo, kudy se budeme vracet, bylo vhodné jednoho oře zaparkovat. Když Martin zjistil, že ve fordu bude mít ve srovnání se škodováckou španělskou botou asi o metr víc místa, dopravní prostředek pro celou soutěž byl rychle zvolen. Ó, jak prozíravé to bylo řešení!

Naším prvním kódem byla totiž kaplička katastrálně spadající pod Zbytiny. Nestudujíce předtím zevrubně mapu, vybrali jsme jednu ze dvou možných cest, říkejme jí severní. Prvních několik set metrů cesty, kde byl problém najít rovný úsek alespoň pět metrů dlouhý, aniž by kolo spadlo do díry, nás neodradil, a jelikož pravá část následné rozdvojky končila zákazem vjezdu (ne, to není v rozporu s názvem reportáže, byli jsme teprve na začátku, všechno bude), vjeli jsme směle do lesa. Po kořeny proseté stezce jsme vyjeli na cestu lemující kraj lesa, kde už po úvodním hupu bylo jasné, že je jednosměrná. Jelikož množství kamenů a strmost terénu nabývaly na intenzitě, rozhodl se Martin vystoupit, aby udělal rekognoskaci terénu a případně s předstihem sháněl traktor. Já vystoupil také, ne snad proto, že by mých zanedbatelných pár kilo mohlo mít vliv na stlačení podvozku, ale protože se mi líbil okolní les. To přineslo kýžené ovoce, Miloš společně s autem slanili z kopce a hlavně, já našel krásného křemeňáka (ano, říká se křemenáč, ale v Lanškrouně NE!). Na křižovatce v údolí jsme všichni nastoupili do auta (s vědomím, že nazpátek pojedeme po té druhé cestě, která je kupodivu od začátku do konce rovná) a za chvíli jsme měli náš první soutěžní kód, umně schovaný pod lavičkou.

Dále jsme pokračovali na Pěknou, kde se měl lámat chleba, neb dvě cinknutí nebudou jen tak ... Fábinka se mezitím posunula do Volar, kde se obě posádky opět sloučily a jali jsme se obhlédnout vodojemy. Nutno podotknout, že až na jednu výjimku, o které se dočtete později, už Martin z fordu nevystoupil, a jedinou památkou po něm zůstala ve škodovce vypitá plechovka prazdroje.

Následovala první ajkvestí facka, v Pěkné byl kód, který obsahoval čtyři hvězdičky. Miloš se sice snažil místo nich doplnit čísla, která by odpovídala zařazení vodojemu v katalogu památek, ale vše bylo marné. Dokonce ani můj pokus prohlásit hvězdičku (*) za validní alfanumerický znak nevyšel, a tak jsme místo dvou kódů, ve které jsme doufali, měli půlku. Bylo tedy nabíledni, že druhá část bude v Želnavě, kde je podobný vodojem. A bylo tomu vskutku tak. Radovali jsme se tedy z druhého kódu a zároveň měli potvrzeno, že jedno místo je tedy stále zahaleno pláštíkem noci.

Nepřemýšlejíce dále o tom, zamířili jsme do držav rodiny knížete Karla. Když se silnice zúžila nejvíce, narazili jsme na protijedoucí auto, jehož řidič se zalekl zhruba tak, jako pan prezident spatřiv ukrajinskou aktivistku. Následkem toho se za ním vytvořila kolona v takové délce, že Milošovi (Sapákovi!) nezbývalo nic jiného, než se pokusit uhnout sám, i když v protisměru bylo daleko více místa. Zajel tedy ke krajnici, kde se chtěl podvozek seznámit s vozovkou, načež jsem byl vyexpedován z auta. Ale ani to řidiče naproti nedonutilo se pohnout ani o píď, a tak musel MS couvat tak dlouho, dokud neměl druhý šofér na každé straně metr místa, aby se nemusel bát projet.

Po malém zdržení jsme se tak konečně ocitli u cíle. Jak jsme z nápovědy tušili, klíč z portálu zřejmě zmizel, proto jsme se rozhodli projít od spodního portálu k hornímu, kde nás zarazil zámek v barvách I-Questu, a tak jsem se vrátili zpět. Cestou jsme si vyzvedli třetí, napoprvé přehlédnutý, kód a vydali se prozkoumat větrací otvory i klíčovou dírku shora. To sice nic nepřineslo, ostatně ani nemohlo, klíček opravdu v portále nebyl, ale alespoň jsme si prohlédli místa naživo.

Od parkoviště jsme tak pokračovali na druhou stranu, směrem ke kapličce. Cestou definitivně padla nejen pšenice od Gwernu, ale i Gari (pšeničné pivo z Olivova pivovaru). Ano, avizovaný product placement představuje (až na jednu výjimku) pouze nápoje na bázi piva. Tentokráte bylo hledání delší. Martin, spatřiv vodu, se do ní vrhnul, jsa přesvědčen, že kód bude umístěn pod mostkem. Tlustý akrobat tomu moc nevěřil a raději se pokusil přejít suchou nohou na ostrůvek po někalikamálometrovém dřevěném korýtku. Překvapivě úspěšně, nejen, že pode mnou dřevo neprasklo, ani jsem nezahučel do vody, objevil jsem dokonce i kód. Díky této vzpruze jsem přešel nazpátek s technikou, kterou mi by mohl závidět i leckterý provazochodec.

Cesta k autu utekla vcelku rychle; řešili jsme však jedno dilema, chceme stihnout Německo, nebo se najíst? Rozhodli jsme se stihnout obojí. Plán se však rozpadl už na parkovišti, protože krámek s občerstvením poskytoval už pouze nápoje, a tak jsme se rozhodli pokračovat ke Tristoličníku s tím, že bageta na benzince je tou nejlepší volbou pro zahnání hladu. Opět jsme kousek popojeli oběma auty, abychom se za pár kilometrů znovu spojili. Mezitím jsme si opravdu koupili bagetu na čerpací stanici a já k tomu i celých pět litrů benzinu. Klukům sice přišlo divné, že když už jedu na rezervu, místo tankování naplivu do nádrže, nevěděli však, že i to má svůj důvod. Sbírám body za tankování v shellce (to je ta výjimka!) na ferrari (to se nepočítá!) autíčka pro děti a ta je až v Sušici, takže jsem natankoval jen nezbytně nutné množství pro dojetí.

Also nach Deutschland. Navigace MH a JM zklamala, neboť roaming stávkoval, ale i tak jsme dokázali dojet do místa označeného jako Drei Sessel. Vytrvalý slejvák a cedulka s nápisem „Nur für ...“ na konci parkoviště nás donutila improvizovat, a tak jsme Miloše přesvědčili, že právě my jsme těmi nur für, protože dalšímu slovu jsme nerozuměli. Bláhově si mysliv, že za něj zaplatíme případnou pokutu, vyjel nahoru a po dvou minutách jsme byli přímo pod vrcholem. Já s kloboukem se širokou krempou a Martin s nepromokavou bundou jsme jako laně vyskákali pár schodů, vyfotili kód a spěchali zpátky do auta, pokoušejíce se edge přesvědčit, aby nám zadání kódu do ověřovátka povolil. Po chvilce úspěšně.

Zbýval tak poslední bod čtvrtečního výletu, a tím bylo Nové Údolí. Déšť slábl, a tak jsme k hranicím dojeli už jen za lehkého mžení. Další cedule s dodatkovou tabulkou nur für už nás nezmátla, ostatně z logiky věci musí platit pouze pro německy mluvící (či alespoň čtoucí), mezi které jsme se nepočítali. Ergo byla neplatná. Chvátali jsme k vytipovanému hloučku břízek, leč náhoda tomu chtěla, že ještě předtím, hned za místem s vlajkami z traileru, kluci uviděli, tentokráte česky psanou, tudíž platnou, cedulku s nápisem „k břízce“ (nebo „u břízky“ nebo tak nějak). A opravdu, hned pod ní byl kód. Podívali jsme se tak ještě na gigantičku i na Martinem původně odhadované umístění kódu, a jeli zakončit den do kempu.

Miloš chtěl zjevně dorazit na místo před jednadvacátou hodinou, abychom stihli recepci kempu a nemuseli si pro klíče do penzionu, čemuž přizpůsobil i styl jízdy. Fábinka vzadu, neboť do kempu jsme jeli opět oběma auty, spoludruhy několikrát proklínala, když musela předjíždět v místech, kde by sama nechtěla, ale vzhledem k vybité baterce mobilu (o které bude řeč ještě několikrát), jí nic jiného nezbylo. Sama by netrefila. Ostatně, Miloš to věděl, takže když předjel cizí auto, zpomalil na sto deset a čekal, až se za jeho zády stříbrný blesk znovu objeví. Ve 20:53 jsme byli na místě, recepce však zamčená. V téže budce, avšak z druhé strany (tedy asi o tři metry dál), bylo okénko s občerstvením, kde pracovalo mladé děvče, které nás ubytovalo. Jak se později ukázalo, právě ona byla i recepční, uklízečkou a bůh ví čím dalším, protože nikoho dalšího z personálu jsme až na jednu výjimku za tři dny nepotkali.

V rychlosti jsme si naházeli bágly do chatky a vydali se po konzultaci se slečnou u baru do Kašperek, ulovit si něco k jídlu, než bude deset. Vyhlídnutý pivovar měl sice otevřeno, ale už nabízeli pouze studenou kuchyni, což tlusťoch odmítl a zeptal se slečny servírky, kde nám ve městě ještě něco uvaří. Protože byla milá, rozhodně to nijak nesouvisí s alkoholismem, koupili jsme si malé množství piva na večer, abychom mohli probrat strategii příštího dne. Jelikož Miloš tvrdil, že si dá jen jedno pivo, stanovili jsme malé množství na šest litrových petek a šli se najíst do pizzérie. Zde nemá smysl zabíhat do detailů, zmíním snad jen situaci, kdy jsem si s horkostí na čele uvědomil, že nemám do kempu půllitr, a tak mi Martin, neřidič, nabídl, že pro něj skočí do vedlejšího pivovaru a při té příležitosti ochutná kvalitu zdejšího zlatavého moku. Za několik minut přinesl sklo s písmeny KHP. Kašperskohorský pivovar se ale stal Milošovým jazykolamem, a tak ho po třech neúspěšných pokusech překřtil na „kuhopí“, přičemž jen doplním, že první slovo obsahuje písmena en a dé.

Po návratu do kempu jsme se ještě dohodli, že dopoledne dáme luštění traileru, až poté půjdeme omrknout památník, vypili zmiňované množství piva, a ulehli.

Ráno jsem jako typická sova vstal až poslední; přičemž kluci měli zkouknuté už minimálně dva díly Návštěvníků. Po konzumaci párku, neb v kempu nic jiného nebylo, následoval brainstorming. Vyšlo z toho jediné, buď bude chybějící místo nějak zašifrované Návštěvníky, Vetřelci nebo oběma „seriály“ dohromady, ale jiná varianta nepřipadala v úvahu. Zároveň jsme počítali s tím, že, jelikož k tomuto úkolu není žádná nápověda, nemůže to být šifra extra složitá, nejsme přece na Viribusu! Tam bych věřil, že by mohlo být poslední místo zašifrováno primitivním způsobem třeba takto:

Režisérem Návštěvníků byl Jindřich Polák, což jasně ukazuje na Polsko. Článek v Blesku z roku 2010 popisuje havárii vládního letadla jako vliv vetřelců, stačí se tedy podívat, o jaké se jednalo letadlo. Tupolev TU-154. U-154 je mezi hackery známá šifra, stačí tedy vzít všechny snímky traileru, jejichž MD-5 suma  (Proč MD-5? Co jiného!) vhodně zvoleného jpegu je převedením do desítkové soustavy dělitelná číslem 154. A právě postupnou aplikací U-154 na jednotlivé snímky dostaneme řešení. Snadné. A netřeba nápověd. Ostatně kdo nepřijde na takto triviální věc, nemá smysl, aby se účastnil hlavní části Viribus Unitis, protože by stejně čekal pouze na exspiraci jednotlivých úkolů, což byl náš loňský případ. Ale k věci.

Předpokládali jsme, že roli bude nějakým způsobem hrát to, z jakého dílu daný záběr pochází, a tak Martin prohledával Návštěvníky, a já se věnoval Vetřelcům. Staženou jsem měl jen dvojku, a protože nejsem potápěč Vladimír z Účastníků zájezdu, nepamatoval jsem si zhola nic. A co hůř, ostatní díly jsem ani stažené neměl. Předpokládal jsem, že zbytek bude z jedničky, ale jako důkaz jsem si potřeboval film stáhnout. Jenže internet od nejmenovaného operátora zrovna rychlostí blesku nefrčel, a tak začal Martin obligátně na T-Mobile nadávat. Odkázal mě tak na mobil, ale když zjistil, že problém s nabíjením mi pořád u Samsungu přetrvává a ráno mám třicet procent baterky, zbrunátněl. Už nebyl zasraný jen T-Mobile, ale i Samsung (Uznáte, že toto není PP, ale antireklama). Rezolutně dodal, že doufá, že aspoň počítač mám nabitý, ale s odpovědí, že ano, ale nad 50% se mi nenabije a vydrží tak 40 minut, se příliš nespokojil. Martin už po tomto zjištění nebyl s to pokračovat v šifrování, a vyjeli jsme tak za památníkem.

Necelé dva kilometry ubíhaly vcelku rychle, borůvek na mlsání bylo po cestě dost a hlavně zde rostly i krásné hříbky, konkrétně satany. Využil jsem tak posledních sil, a poslal fotku organizátorům s výzvou, že jsme unesli Houbu a pustíme ho jen po sdělení poslední lokace, leč nepřineslo to kýžený efekt. Kamaráda by klidně nechali napospas psychopatům, jen aby nebyli nepoctiví. Fuj! Zakrátko jsme našli poslední kód a cestou nazpět se bavili tím, že jsme tipovali, která z protijdoucích individuí jsou také účastníky soutěže. Druhý den se ukázalo, že dva.

Před odpolední dávnou šifrovacích emocí jsme ještě vyrazili do kuhopí na jídlo a doplnili zásoby piva. V základním táboře si pak šli kluci zaplavat a já místo toho dohnal spánkový deficit. A opět jsme se vrhli na věc. Jediné smysluplné, co nám vyšlo z prvních písmen názvu jednotlivých dílů, bylo wwwcz a čtyři písmena, nicméně url „www ona čtyři písmena cz“ neexistovala, a tak jsem se rozhodl věnovat přízemějším věcem. Zajel jsem do Sušice, doplnil benzín, koupil autíčko, krkovici na gril na večer a na poslední dvě procenta mobilu pomocí navigace našel Sušický pivovar. Dva druhy pšenice v nabídce, to byl ztělesněný sen, který mnohonásobně předčil negativní pocit z toho, že jedno místo nemáme. Po dalším doplnění piva jsem zamířil zpět do kempu, kde jsme se svorně shodli, že už na to pečeme, rozdělali si pivo (kráte x), ugrilovali si baštu, připravili si všechny věci do Milošova auta a v deset zalehli. Kluci vytuhli rychle a než se to povedlo i mně, měl jsem hovor z práce, protože jsem si neprozíravě dobil telefon, aby mi kouč hned ráno nedal červenou kartu. Krátce po půlnoci jsem tak i já mohl na čtyři hodinky navštívit Morfeovu říši.

Ranní budíček byl neúprosný, ale všichni jsme to zvládli na jedničku a v 5:45 jsme byli na benzince v Bavorově, očekávajíce napjatě šestou hodinu. Martinova touha dát si kafe byla tak silná, že se podobně silné prodavačky chodil minutu co minutu ptát, jestli už otevře. Ta mu nakonec po deseti minutách nadbíhání uvolila.

V šest nula nula jsme byli všichni přihlášení do rozhraní a koukali na podivné šachy. Bitva pěti armád nás ale všechny navedla akorát tak na Hobita, a protože čas plynul, rozhodli jsme se vzít „užitečnou“ nápovědu. Ozbrojené složky. Takže jsme hledali různé věci související s nato, kasárnami apod., než nás vysvobodila Jarča. Místo setkání pěti armád u Vítějovic. Ach jak jsem se na sebe zlobil, že jsem si neprosadil jako startovní bod střed mapy, Hracholusky, vzdálené asi kilometr. Ale pozdě bycha honit.

Na místě naši pozornost upoutala velká rubikovka, u které stál Houba a z jeho úst se linul jedovatý alkoholový oblak. Trochu omámeni jsme zapomněli dojít pro kód na druhou stranu silnice, na což nás upozornil právě Houba, ve svém stavu bystřejší než my střízliví. Ze všech možných úhlů jsme si vyfotili kostku, nabrali startovní balíček a sedli do auta. Před sebou jsme měli pět úkolů. Latinsko - hebrejský či jaký text, obrázek kosmonauta, patník, sochu a obrázek času. V kosmonautovi jsme všichni viděli Husa, tak jsem navrhoval Husinec, ale bez důkazu mi to neprošlo. Kluci začali překládat text a já si řekl, že najdu sochu. Nic lepšího než „hubená socha chlapa Šumava“ mě nenapadlo, ale google má zřejmě charitativní sklony, a tak jako třetí obrázek vyblil právě mnou hledanou v Prachaticích. A tak naše další kroky vedly tam.

Když jsme po kratičkém bloudění způsobeném google navigací dorazili k opevnění, přesvědčil jsem kluky, že si dám singlequest a sochu najdu. Kluci zůstali v autě a já se vydal podél hradeb z kopce. Po chvilce jsem na náměstí odchytl mladou trafikantku, která si venku povídala s kamarádkou, a ukázal jí fotku sochy. Ta mě po malém přemýšlení navedla na druhou stranu náměstí, poté dolů, podél hradeb a doleva. Paní zřejmě nastudovala grafové algoritmy, protože tento sice vedl k cíli, ale asi tak dvakrát delší trasou, než byla ta přímá. Stačilo totiž sejít rovně ke vstupu na náměstí, kterým jsem přišel, a dát se doprava. Socha byla hned za rohem, a kdybych tam byl nakouknul rovnou, mohli jsme aspoň pět až deset minut ušetřit, ale co už ... Od RIKA jsem si vyzvedl rubikovku, zadal kód a šel se ohlásit klukům s tím, že mě čeká ještě tour de náměstí. Nikdo se přidat nechtěl, a tak jsem znovu vyrazil.

První tři symboly jsem přehlédl, ale u kostela jsem se chytil a zakrátko našel další. Pak jsem se opět zamotal a vyšel náhodou u předposledního. Zadal jsem kód a objevila se další sada obrázků, zakončená tlačítky na zadání kódu. Hned jsem Martinovi psal, aby mi poslal náš osobní kód, protože to určitě bude ono heslo. A nějak mi nedošlo, že doprostřed Prachatic by se něco podobného instalovalo dost blbě. Zakrátko jsem se tak dostal na náměstí, a tam už to šlo jako po másle. Dostal jsem se k informační tabuli a zkoušel zadával náš kód. Sice se nějaká světýlka rozblikala, ale bylo jasné, že tohle řešení není. Stačilo se podívat pod klávesnici.

Pokračoval jsem tak z náměstí na sever, snaže se setřást protivníky, kteří rovněž pátrali po symbolech. Úspěšně. Cestou jsem potkal staršího pána, který mě, vida, jak se dívám do telefonu, oslovil s otázkou, nehledám-li sochu. Opáčil jsem, že sochu jsem již našel, vysvětlil mu pravidla I-Questu a pokračoval dál. Všechna vodítka byla jasná a zakrátko jsem zadal poslední kód nacházející se na budce. Průběžné pořadí týmu DWH CRM 1.

Od kluků jsem se dočkal velké pochvaly vyjádřené slovy „Supr, jedeme do Husince“. Kluci neměli čas mi moc vysvětlovat, jak obrázek rozluštili, ale jelikož jsem toto místo navrhoval od začátku, ani jsem se neptal, a zajímal se  o texty, na které si kluci vzali nápovědu. Z obou jsme dostali 49 – 14, takže nebylo pochyb o tom, že to jsou gps souřadnice. Jen nás všechny překvapilo, že je tu místo „takhle kulaté“. Ani u patníku nebylo po nápovědě pochyb, šedesátý kilometr musel patřit Blanici.

U sochy JH jsme se nezdželi ani minutu, jen jsme rychle opsali kód a rozhodli se, že ze dvou možností nejprve zvolíme patník.

Dojeli jsme na místo, které Martin v mapě našel na 59,8 km, a ve správnosti nás utvrdilo i několik aut postávajících před zákazem vjezdu. Pohled do mapy ale hovořil jasně, z kopce to je ještě pěkných pár set metrů a hlavně, je tam kemp, jedeme se tam zeptat na možnosti ubytování, ergo jsem dopravní obsluha, a šup tam. Cestou jsme jen mávali na sraby, co neměli tolik odvahy.

Hned v kempu nás odchytila paní neurčitého věku, která byla po prohýřené noci ještě v náladě, a sdělila nám, že žádný patník 60 tu není, že už ho tu hledal někdo v sedm hodin ráno a je tím probudil. Pro jistotu jsme si tak vzali další nápovědu, ale ta nám jen potvrdila, že jsme správně. Vyrazili jsme pro proudu řeky, kde by mělo ono místo být, ale asi po dvoustech metrech nám obyvatelé jedné chatičky řekli, že směřujeme k jednašedesátce. A tak jsme šli celou věčnost na druhou stranu, prohledávali všechno roští, než jsme narazili na místního pejskaře. Ten nám lokaci prozradil. Šli jsme tedy dál po proudu a po dalších asi sto metrech jsme patník spolu s už střízlivým Houbou našli. Po patníku ale následoval sestup kamsi do hlubin. Pln obav jsem se podíval na kluky se slovy, jestli mám jít dolů, ale bylo by sděleno, že mají trochu lepší lezecké schopnosti a postavu a že mám počkat nahoře. A tak jsem hlídal věci … A vykydal na zem jogurt, abych z kelímku vyprotil uvězněné kousky puzzle.

Po chvilce přišel Houba a otcovsky mě povzbuzoval, že bych dolů jít měl, že kluci tam minimálně půl hodiny budou. Že to je quest aspoň na hodinu a půl. Spadla mi čelist a rozhodl jsem se, že tedy dolů vlezu. Předtím jsem ještě vzal nápovědu, abychom si ověřili, co ona přeškrnutá žárovka znamená.  Šnečí rychlostí jsem se přibližoval k žebříku a sám sebe přesvědčoval, že to zvládnu. Měl jsem i podporu diváků, kteří mi říkali, jak daleko mám ještě další šprusli. Dal jsem tedy levou nohu na žebřík a vyhlídl si velký kámen, za který se můžu chytit. Ten sice ustál hodně, ale 120 kilo nečekal a vytrhl se. Sice jsem nesletěl dolů, ale mé akrofobii to rozhodně nepřidalo. Nicméně vytrval jsem a chytl se zboku. S každým puštěním jednoho ze čtyř pevných bodů jsem si v duchu opakoval kacířskou myšlenku, že bych snad raději dělal tiskového mluvčího našeho prezidenta, než tohle podstupovat znovu. Kdyby celá šachta neměla pět metrů, ale třeba dvacet, tak věřím, že jsem tam dodnes, ale takhle jsem seskočil na dno a vydal se za duem MM.

Cestou jsem našel hlavičku panenky z vetřelců, všiml si i prázdné klece (o které jsem přemýšlel, jak se tam mohla vzít, aniž bych si všimnul mrtvého kanárka), ale nejvíc mě zaujal mechanismus na konci. Bylo jasné, že musíme zpět nahoru (a já už v žádném případě ne dolů!). Trochu mě mrzí, že v mém případě organizátory vytvořený příbytek vetřelce nezapůsobil tak, jak měl. Kdyby byl v normální jeskyni, jistě bych se pokakal strachy, ale teď jsem byl tak hotový z té výšky, že kdybych potkal  vetřelce, pohladím ho a poprosím ho, jestli by mi nepomohl nahoru. O to jsem se nakonec pokusil sám, což nebyl ten nejlepší nápad. Nejprve jsem dal omylem Martinovi kopačku do hlavy, když se chtěl rozhlédnout, kde to vázne, a nakonec jsem uvízl v ústí, nevěda, co dělat. Po přemlouvá a radách asi deseti okolostojících lidí, jsem se pracně po pěti minutách vyškrábal ven. Kolem mě prolétlo duo MM, které snad ani nelezlo po žebříku, ale rovnou vyskočilo nahoru, počítajíce si polohlasně kroky. Na rozdíl ode mě se orientovali, kde jsou, a po pár vteřinách našli na kopci umístěný ovladač. K tomu jsem zasedl já s tím, že tohle je moje místo a nikoho sem nepustím. S Milošem jsme se domluvili na dvou možných variantách signálu. Buď bude nahoře slyšet, jak dole bouchá sochorem o stěnu, v tom případě bude správné tlačítko doprovázené zvukem a chybné zůstane bez odezvy, a nebo si zkrátka zapamatuje, která tlačítka byla ta správná a přes spojku Martina mi pošle instrukce, která tlačítka očíslovaná po řadě jedna až osm mám znovu zmáčknout.

Houba ocenil mé organizační schopnosti, kluci se odebrali zpátky do štoly a na mé místo se hrnul motocyklista z VU, který byl na místě sám, což nebyl zrovna ten nejvhodnější počet. Odpálkoval jsem ho se slovy, že už máme rozdělané řešení a on by nám to kazil, ať jde tedy za kluky dolů. Bláhově jsem totiž myslel, že se budou tlačítka vypínat a zapínat, s vypnutím na několik vteřin jsem nepočítal. Mezitím se ozval zvuk větve, a tak jsem začal postupně mačkat. Nechápal jsem, proč to mám dělat zas a znovu, ale jak se poté ukázalo, vetřelec ve službách habsburské monarchie nechal na místě mobil se zapnutým nahráváním, který si svítil, a tak neměli dokonalou tmu. Odehnal jsem i další zvědavce z jiných týmů s tím, že správnou kombinaci jim neukážu, protože by přišli o zábavu. Miloš se vrátil k Houbovi protestovat, že je na zařízení nějaký technický problém, ale Martin nás oba odtáhl se slovy, že už to má. Rozloučili jsme se s organizátory, kteří lakonicky pronesli, že už aspoň víme, nač byl třeba polní telefon, ale nikdo z nás netušil, že měly být dva a k tomu kilometr kabelu …

Daleko od zvědavých uší, nepočítám-li bloudícího JJe, který byl nucen se prodírat kopřivami, jsa sám zvyklý na anglický (tedy samozřejmě rakousko-uherský!) trávník, a nic jiného nevnímal, jsme si pustili Martinův úlovek - zvukovou stopu, která však byla zpomalená natolik, že jsme vyrozuměli akorát I. Q:, resp. kódová slova k těmto znakům přiřazená.

Jelikož se nám na mobilu nedařilo najít apku, která by zrychlila zvuk, volali jsme Jarče, která zrovna řídila. Dodávám že následující slova padla pouze proto, že nám měl quest za půl hodiny exspirovat, tedy byli jsme zpola šílení, že to nestihneme, a pronesl je pouze jeden z členů, který byl mnou ihned obviněn z rouhání. Tato slova následovala po krátké diskusi s Jarčou.

“Čím mám otevřít ogg?”

“Zkus VLC, zrychlíš to pluskem.”

“Co je VLC? Jaký plusko?”

Už to nebudu dále prodlužovat, věta zněla: “Ty vole, ta Jarča je fakt někdy nepoužitelná!”

Odkázáni na vlastní síly jsme se přesunuli do auta a zapli počítače. Martin dokázal zvuk po malé chvilce zrychlit na optimum a už jsme zadávali další kód. Pořadí číslo 3. A rychle na místo určené souřadnicemi. Po chvilce jsme byli tam, opsali kód a vyjeli do kopečka, kde jsme zaparkovali. Kluci si vzali všechny nápovědy ke G, vytáhli svoje hvězdárny, a já si položil magnetickou fólii na kapotu a do pořadače pěkně třídil různé tvary kostiček. Snaha složil obvod mi moc nevyšla, dal jsem dokupy všehovšudy pár kostek, a tak jsem usoudil, že to nebude mou neschopností, ale že nám budou další kostky chybět. A protože azimuty nikomu nevycházely a nebyla naděje, že by se to změnilo, vyrazili jsme na mincovní quest, který byl opodál. Abychom tu hodinku jen tak nepromrhali.

Že kvůli mincím lovíme auta, na to jsme byli zvyklí, ale úly? To byl fakt úlet … Než jsme našli aktuálně funkční, už se zase objevil jiný, a tak dále. Ukořistili jsme dva kódy, načež jsem zavelel k ústupu, protože nám právě exspiroval úkol G a objevila se Osule. Martin chtěl ještě jednu budku zkusit, což nás asi na deset minut zdrželo, nezískali jsme stejně nic, a mezitím se na nově objeveném místě začala tvořit fronta.

Kluci mě vyhodili pod kopcem, abych jako první doběhl nahoru, ale honba za mincemi mě vyšťavila tak, že mě zakrátko předehnali a já mohl na vrcholu padnout polomrtev. Před námi byl asistovaný waypoint, kde už před námi byly tři týmy a další se hrnuly. Uplynulo čtvrt hodiny, než jsme se dostali na řadu, a jelikož to zkoušeli všichni, i my jsme zkusili neúspěšně připojit polní telefon, o kterém se nám nechtělo věřit, že byl určen jen pro komunikaci z bunkru. Přenechali jsme tak místo dalšímu týmu, který konečně přišel na princip; k napnutému drátu se měl přiložit soutěžní kelímek od jogurtu. Kluci vyžebrali kousek pet lahve, protože se nikomu nechtělo dolů k autu, ale stejně jsme více jako půl hodiny čekali na další pokus. Opět jsme slyšeli akorát tak I.Q:, a protože se nám měl výsledek za deset minut objevit, šli jsme dolů k autu. Stejně bychom se už na řadu nedostali. Cestou jsme potkali nahoru lezoucího monarchu, který pronesl něco o oblibě francouzských pevností, což sice nikdo z nás nepochopil, ale brali jsme to tak, že ti je nejspíš nestavěli v kopcích.

Objevil se další úkol, který Miloš i Jarča téměř zároveň rozluštili, resp. odhalili princip. Jarča nám svůj výsledek poslala sice dříve, ale použila prvním osm znaků namísto posledních, takže jsme to zadali s Milošem dříve my. Ze sedmého místa po Osuli jsme byli čtvrtí. A blížili jsme se do finále. Úkoly I a J. Na jejich řešení jsme se přesunuli k benzince hned vedle startovního bodu, a nebyli jsme sami. Potkali jsme tam dalších několik aut. Než jsme si koupili pozdní oběd, napsala nám Jarča, že obě písničky zpívají o Králi Šumavy, a Martin hned našel pomník. A já i jeho gps souřadnice. Bylo jasné, že soutěž se bude stěhovat směrem ke Kašperkám, ale přesto jsme nechtěli nechat nic náhodě a jet tak daleko, neznaje druhou lokaci. Martin podle tvaru rozhledny hodil tři návrhy, které by to mohly být, ale rozhodli jsme se raději investovat penízky, protože jsme jich měli spoustu a bylo jasné, že dál už je neutratíme. Určili jsme přibližnou polohu 30 km na západ a dva na jih, a Jarča nám potvrdila, že je to Jezerní Slať, jeden ze tří Martinových tipů. A tak jsme vyrazili za králem, krátíce si každý cestu po svém. Miloš trapně řízením, Martin vyskládáváním vyfocené Rubikovy kostky do programu (bezúspěšně) a já se kochal cedulemi poukazující na místní minipivovary.

Tam nás čekal centrální mozek lidstva, a také mustr pro puzzle. Na první pokus jsme u CML nic nestihli; Martinovu snahu vyrovnat mozek uťal Houba slovy, že by na to stačila šiška, ale ať na nic nesahá, a tak jsme odešli stranou, vzali si nápovědu a vyrazili za Houbou znovu. Jedna z osmi diodek přestala premávat, a tak nám Houba chybějící písmenko prozradil. Objevila se zpráva o meteoritu. Když jsem si dovolil říct, že to nechápu, dostal jsem od kouče přednášku o nedostatečné přípravě a situaci mi objasnil. Načež jsem navrhl jít tedy CML vyrovnat, což Martin odmítal do té doby, než i Miloš řekl, že mu to přijde logické. Nebyl se s to smířit s tím, že se o to už pokoušel, ale Houba mu láhev s pivem místo teodolitu neuznal a odpálkoval ho. Vzali jsme tak vodováhu, abychom Houbu přesvědčili, že CML opravdu chceme vyvážit, a kdyby se i nadále vzpouzel, máme ho aspoň čím umlátit. Platila však první možnost, CML jsme vyrovnali a měli poslední kód. Ovšem zadání už tak jednoduché nebylo, protože všude kolem byl buď jen edge, nebo nic. Že nevíte, kdo pětkrát za sebou řekl “zasraný T-Mobile”?

A jeli jsme směr JS (Jezerní Slať, nikoliv Jarča S)!. Tam kluci přesprintovali ostatní přijíždějící soutěžící, vylezli na rozhlednu a už si to mířili k chodníčku. Tam jsme neomylně začali odmontovávat barevné vruty a okolo se kochajícímu páru vysvětlovali, že to je soutěž, ať dalším nic neřekne. Pán byl velmi mile překvapen, protože už drahnou dobu přemýšlel o významu těchto šroubů. Než Martin oba vruty vyndal, jal se Miloš zadržet soupeře, aby nic z našeho počínání neviděli. Když byly oba šrouby venku, zjistili jsme, že prknem stejně nepohneme a kód našli zespodu. Vtipné. Martin uvedl stanoviště do původního stavu, já zatím vzal všechny možné nápovědy, protože následoval finální úkol, a vyrazili jsme. Martin totiž okamžitě identifikoval Vchynicko - Tetovský plavební kanál.

Místo, abychom více googlili, vsadili jsme na Hradlový most. Tam sice voda pod zem šla, ale jen pod budovou, která ostatně nevypadala jako ta na obrázku. Projíždějící cyklista nás však nasměroval na Rokytu, kde voda pod zemí opravdu mizí. A tak jsme jeli tam. Po krátkém přemlouvání projel Miloš i dalším zákazem vjezdu, ale když se trasa změnila v pěší, postavil se na zadní, že tohle už je moc. A šli jsme pěšky. Po pár minutách jsme se ocitli u mostu, kde opravdu koryto řeky mizí pod dřevěnými deskami a pokračuje skrytě dále. Pár minut jsme se to rozhlíželi, ale ježto zde ona budova z nápovědy nebyla, vydali jsme se zpět k autu. Cestou jsme se dostali opět do dosahu signálu, a tak nám přišla zpráva od Jarči, která budovu našla. Byla v Srní.

Vyrazili jsme tedy co nejrychleji tam. Celou cestu jsme jeli za soupeři s autem od nejmenované firmy a Miloš je odmítal předjet se slovy, že výhru si máme zajistit vědomostmi a ne na silnici. Na parkoviště jsme tak dojeli s mírnou ztrátou, ale předsunutá spojka Martin, vyběhnuvší z auta před zaparkováním, nám vrátila náskok. S Milošem jsme se dohodli, že za koučem už nepůjdeme a raděj budem skládat puzzle. Martin se po chvilce vrátil, porovnal nafocenou rubikovku s Milošovými záběry, a po menších bojích s rozpoznáním žluté a oranžové dali společnými silami dohromady finální podobu rozložené kostky. Po několika korekcích vygeneroval prográmek tahy a Miloš za odborné asistence kouče provedl jejich inverzní obraz. Zakrátko jsme tak měli složenou (resp. správně rozloženou) kostku. Martin poslal obrázek všech šesti stran Jarče, která ale nechápala, proč máme rozloženou kostku. A tehdy se Martin dopustil druhé a poslední v zoufalosti pronesené poznámky: “Ta Jarča je někdy tak nechápavá!”

Jarča po chvíli informace vstřebala a poslala nám horní a spodní čtverec, resp. kódovací abecedu, a čekali jsme jen na zašifrovaný text. Po velkých bojích jsme půl hodiny před koncem puzzle složili a text ihned převedli do digitální podoby. Jenže žádný smysluplný výsledek nám šifra nedala. Zkusili jsme čtení klíče z kostky po řádcích, sloupcích, cyklicky, výměnu N za Z, vše marné, devátá hodina odbila. A my si šipečky v rohu každé stěny kostky nevšimli … Zůstali jsme tak těsně pod vrcholem, což nám nakonec přineslo sedmé místo, tedy od loňska pohoršení o jedno místo. Dlouho nás to štvalo, být tak blízko a nedokončit. Mohli jsme být lehce čtvrtí … Ale s odstupem času je to jedno. Vyhrát jsme nemohli, k více vozidlům se z principu nikdy nepřipojíme, protože si chceme hru užít celou a ne jen část, kterou nám operační důstojník dovolí. A to se tady stalo bohatě. Škoda jen fronty na Osuli, to nám malinko jinak výborný pocit ze soutěže kalí. Moc děkujeme organizátorům, za perfektní přípravu a už teď se těšíme na další ročník.